Česká republika vydává na zbrojení nesmyslné sumy, které by daleko účelněji posloužily zdravotnictví. Jak teď každý vidí, právě na zdravotnictví závisí naše bezpečnost v řádově vyšší míře.
Pandemie a krize obecně vždy odhalovaly silné a slabé stránky společnosti. Doba, kdy mnozí z nás zůstávají doma, abychom nepřehltili zdravotnický systém, nabízí příležitost zamyslet se nad dlouhodobými prioritami naší společnosti.
Zatímco zdravotnictví nedostalo příležitost se výrazně modernizovat, investice do zbrojení se v posledních letech razantně zvýšily — v roce 2018 o 18 % a v roce 2019 o 11,5 %. Před příchodem pandemie se dokonce počítalo s nárůstem zbrojních investic. Návrh rozpočtu ministerstva obrany předpokládá 85,3 miliard na zbrojení v roce 2021, tedy další zvýšení o 12 %. V časech, kdy koronavirus nebyl hlavním tématem našich životů, se totiž mnohým zdálo, že ochrana lidí přímo souvisí s investicemi do ozbrojených složek státu. Zbraně ale virus nezastaví.
Opatření přijatá při pandemii ukazují i jiné nedostatky toho, na které instituce společnost spoléhá. Najednou se palčivě hlásí problémy veřejného sociálního systému, který by měl pomáhat potřebným. A nedostatek zdravotního personálu a lidí v sociálních službách někde nahrazuje armáda a policie. Zdravotníků totiž není dost. A jsou navíc ve své práci dlouhodobě podhodnoceni.
Po více než dvou týdnech, kdy vláda České republiky vyhlásila nouzový stav, se doba „před koronavirem“ může zdát vzdálená. Ale není. I v reakci na přicházející pandemii jsme mohli vidět dlouhodobě nefunkční řízení státu, které se v krizi projevilo naplno: v chaosu informací od veřejných činitelů, nejasnostmi ohledně svolání a vedení ústředního krizového štábu počínaje, účelovou snahou o přijetí změny zákona o evidenci skutečných majitelů konče.
Krize ukázala, na které instituce se v ní čeští vládní představitelé musejí spoléhat. V důsledku dlouhodobě štědré finanční podpory byla Armáda České republiky schopna promptně mobilizovat svůj zdravotnický personál, zatímco sektory zdravotnictví a sociálních služeb se dlouho potýkaly a mnohde stále potýkají s nedostatkem základního materiálu.
V roce 2019 investovala Česká republika do obrany státu — tedy armády, zbraní a jejich modernizace — závratných 66,7 miliardy korun, o šest a půl miliardy více než o rok dřív. A právě v roce 2018 jsme se dokonce zařadili mezi patnáct zemí, které nejvíce navýšily investice do zbrojení; v našem případě se jedná o uvedených závratných osmnáct procent oproti roku 2017.
Vývoj investic do zdravotnictví není s takovými nárůsty srovnatelný. Podle OECD se v období 2013 až 2017 nárůst investic do zdravotnictví zvýšil v České republice o pouhé 1,1 %. Mezi lety 2017 a 2018 se sice výdaje na zdravotnictví ze státního rozpočtu zvýšily o deset procent, podíl investic do zdravotnictví na hrubém domácím produktu České republiky se tak ale dostal pouze na úroveň z roku 2014.
Pro srovnání: v roce 2018 se do obrany státu investovalo 1,13 % HDP a do zdravotnictví 8,09 % HDP — novější data pro zdravotnictví nejsou dostupná. I když se rozdíl ve prospěch zdravotnictví může zdát vysoký, je potřeba vzít v potaz zcela jinou povahu obou sektorů.
Podle statistik průměrný obyvatel České republiky v roce 2017 osmkrát navštívil lékaře a 55 % procent naší populace si každé dva týdny vyzvedne léky na předpis. Oproti tomu v situacích, které nepovažujeme za krizové, ozbrojené složky jako společnost nevyužijeme.
Navíc organizace sdružující doktory, sestry a další zdravotnické pracovníky poukazují, že přibližně pětina z prostředků investovaných do zdravotnictví zůstává na účtech pojišťoven. Aby zdravotní zařízení mohla fungovat způsobem, který očekáváme, bylo by potřeba investovat alespoň 9 % HDP.
A pak je tu rozdíl v počtu zaměstnanců. Obranné složky zaměstnávají kolem 33 tisíc lidí, ve zdravotnictvím jich působí 140 tisíc. Investice do obou sektorů jsou tedy zcela nepoměrné ve vztahu k dopadu na společnost — zdravotní služby využíváme a budeme využívat častěji a mohli bychom se na ně obracet i v krizových situacích, kdybychom jim dali možnost se na ně připravit.
Podobně nedoceněný je i systém sociálních služeb, kdy se každé léto řeší nedostatek financí na zabezpečení potřebných. V roce 2019 se například jednalo o částku dvě miliardy, která nebyla součástí původního státního rozpočtu. Kvůli nízkým veřejným investicím roli státu v oblastech sociálních služeb často zastávají občanské organizace.
Není potom divu, že se Česká republika v době krize obrací na armádu. Hrozí nám, že se ocitneme v začarovaném kruhu, kdy vznikne dojem, že ti nejlépe připravení nám v krizi nejvíce pomohli, a tak je budeme chtít podpořit o to víc. Už si neuvědomíme, že jsme jim to předtím prostřednictvím disproporčních investic umožnili.
Armáda má možnost se v době míru na krize připravovat, to je její podstata, nic jiného se po ní vlastně ani nechce. Naproti tomu zdravotnický systém musí neustále podávat vysoké výkony, a přitom soustavně bojuje s nedostatkem financí. Nemá tudíž volné kapacity, aby se připravoval na krize. Zjednodušeně řečeno, polní nemocnice nyní nahrazují kapacitu, do které jsme mohli investovat, kdyby pro nás zdravotnictví bylo vyšší prioritou nežli armáda.
Pandemie koronaviru nás nutí zamyslet se, co vlastně rozumíme pod pojmem bezpečí. Investice do zbrojení ekonomicky zabezpečují především podnikatele ve zbrojním průmyslu a ozbrojené složky. Naproti tomu zdravotnictví slouží soustavně všem.
Máme-li mít v naší zemičce silný domácí zbrojní průmysl, je navíc nutné prodávat zbraně do zahraničí. Proto vyvážíme, a to i do nedemokratických zemí, které jsou ohnisky konfliktů, jejichž důsledky doléhají nakonec i na nás.
V reakci na pandemii koronaviru mezinárodní organizace International Peace Bureau apelovala na členské země skupiny G20, aby přestaly investovat do militarizace a zaměřily se místo toho na péči o mír ve světě a podporu zdravotnických systémů. Bezpečí by nemělo mít podobu vojenské obrany, ale doslova zabezpečení každého člověka ve společnosti.
Odstrašujícím příkladem trendů investic do zbrojení a zdravotnictví, které se začínají projevovat i v České republice, jsou Spojené státy americké. Pro srovnání: v roce 2019 investovaly do zbrojení 3,42 % svého HDP, tedy v poměrných číslech třikrát více než Česká republika. V roce 2017 se ve Spojených státech do zdravotnictví investovalo v poměrných číslech podobně málo jako u nás, tedy pouze 7,9 % HDP. Navíc se současná vláda Spojených států dlouhodobě pokouší snižovat náklady na zdravotní péči a stále více investovat do vojenských či polovojenských projektů, jako jsou kosmické války či zeď na hranici s Mexikem.
Jak jejich koncepce bezpečnosti funguje při pandemii koronaviru? Podle odborníků je zdravotnický systém jedné z nejvíce ozbrojených zemí světa naprosto nedostačující: miliony lidí nemají přístup ke zdravotní péči. A pokud ano, nemocnice se potýkají s nedostatkem vybavení a nezvládají se o všechny postarat.
Přitom kdyby Spojené státy využily jen své každoroční náklady na jaderné zbraně pro zdravotnictví, mohly by zajistit 300 tisíc lůžek na jednotkách intenzivní péče, 35 tisíc dýchacích přístrojů a zaplatit 75 tisíc lékařů. Česká republika samozřejmě není Amerika — máme rozdílná zdravotnictví i postavení v globální geopolitice. To ale neznamená, že se na Spojené státy nemůžeme podívat jako na odstrašující příklad.
Pandemie, podobně jako jiné krize, otevírá prostor pro společenskou změnu. Už teď nás koronavirus naučil, že hrdinou nemusí být voják, který kulometem chrání hranice. V době krize vidíme hrdiny v zdravotnících, lékařích a lékařkách, v zdravotních sestrách a v dobrovolnících.
Co byste řekli na život ve společnosti, která namísto nepřetržitého zbrojení zajistí, že o všechny potřebné bude postaráno? Pandemie najednou ozřejmila, že bezpečnost nezáleží tolik na tom, kolik má stát síly, kolik jsme nakoupili tanků a jaké specializované obranné složky máme, ale především na tom, jak dobré máme veřejné služby.
Ester Topolářová
autorka působí v NESEHNUTÍ
Publikováno na Deníku Referendum, 1. 4. 2020