Problematický je už průběh programů vytvořených ministerstvem obrany, které na školách prezentuje armáda. Děti během nich mohly například manipulovat se zbraněmi bez poučení o bezpečnosti. Na to nás upozorňovali i někteří vojáci, kteří viděli, jak školení probíhá. Lektoři a lektorky, tedy vojáci a vojačky bez patřičného pedagogického vzdělání, s dětmi jednají pochybně. Materiály pro učitele, které vydalo ministerstvo obrany, jsou relativně úzce profilované a zaměřené pouze na akce vojenského charakteru. Chybí v nich řešení krizí nevojenského charakteru, jako jsou třeba povodně, přitom při nich vojáci také zasahují. Téma mírového řešení konfliktů je zastoupeno velmi stručně, pokud vůbec. Přitom vojáci se zapojují i při řešení humanitárních krizí. Toto pojetí zužuje pohled, kterým děti vnímají roli armády, respektive i celé téma ozbrojených konfliktů.

Důležitá je také otázka, jestli má vůbec armáda chodit do škol. Je v pořádku, že se ve školách objevuje ozbrojená složka státu, která běžně zasahuje až v krajních situacích? Musí děti vidět vojáky a zbraně, aby chápaly, co dělá armáda? Myslím, že cílů, které programy armády ve školách mají plnit, jsme schopni dosáhnout jinými cestami, které budou efektivnější a bezpečnější. Samotné ministerstvo obrany vyjádřilo obavy z toho, kdo další se dostane do školy v rámci začleňování obrany státu do výuky. Někteří učitelé a učitelky si s tématem sami neumějí poradit a hledají podporu z vnějšku, ale armáda je schopna zajistit pouze velmi malou část škol, které o to mají zájem. Takže se může stát, že si učitelé do škol pozvou třeba nějaká paramilitární či domobranecká uskupení, což je ještě horší než přítomnost vojáků.

Existuje v občanské společnosti iniciativa, která se systematicky vymezuje vůči tomu, jakým způsobem probíhají programy POKOS?

Tématem se zabývá Stálá konference asociací ve vzdělávání. Je to seskupení téměř třiceti pedagogických asociací, programů a spolků, které se věnuje vzdělávání šířeji a dlouhodobě a má slovo v jednání s politickými představiteli. Společně požádali ministerstvo obrany a ministerstvo školství o vyjasnění rizikových částí projektu POKOS. Ani z jednoho resortu jsme ale nedostali odpověď v dané lhůtě. Po urgenci jsme konečně reakce obdrželi, ale zástupci ministerstev na některé otázky vůbec neodpověděli a některé odpovědi si odporovaly. Například ministerstvo obrany uvádí, že POKOS podporují prezentacemi Armády ČR na školách, nejedná se ale o výuku či vzdělávací programy. Což dle mého názoru odpovídá stávající podobě. Prezentační programy nepotřebují žádného pedagogicky proškoleného lektora nebo lektorku, protože mají být přítomni pedagogové z dané školy. Ministerstvo školství naopak mluví o činnosti armády v rámci POKOS jako o vzdělávacím programu a spoléhá na dostatečnou způsobilost lektorů ho realizovat. Vznikl tak najednou úplně nový problém: kdo za programy, které se najednou začaly odehrávat na školách, nese zodpovědnost? Zformulovali jsme tedy společné stanovisko, v němž vyjadřujeme znepokojení nad tím, jakou formou jsou v současné době realizovány výstupy rámcových vzdělávacích programů související s tématem výchovy k obraně státu. Snažíme se rovněž vyzvat resorty k tomu, aby pomohly pedagogům uchopit téma v širších souvislostech tak, jak jsou popsána v rámcových vzdělávacích programech.

Přesto, že jsou programy určené pro druhý stupeň ZŠ, opakovaně se jich účastnily děti z prvního stupně

Mohla byste uvést konkrétní příklady rizikového chování vojáků během programu POKOS?

V první řadě jde o bezpečnou manipulaci se zbraněmi. Děti dostávaly zbraně do rukou bez jakéhokoli poučení a patřičného dohledu. Mohly si je vzít do ruky, běhat po tělocvičně a hrát si na to, že po sobě střílejí, čehož jsme byli několikrát svědky. Přitom v zásadách bezpečné manipulace se zbraněmi je, že se se zbraní zachází vždy, jako by byla nabitá, takže není možné mířit na jiného člověka. O zbraních se však nikde, kde jsme byli přítomni, nemluvilo jako o věci, která zabíjí. O rizicích a důsledcích používání zbraní se vždy mlčelo. Byli jsme také svědky velmi autoritativního jednání ze strany vojáku, dokonce nadávání a okřikování „držte hubu“. Zaznamenali jsme nucení dětí do věcí, které nechtěly dělat, třeba když se bály střílet z laserové zbraně. Jako další riziko vnímáme, že i přesto, že jsou programy určené pro druhý stupeň ZŠ, opakovaně se jich účastnily děti z prvního stupně. Nebyl přitom ani vyžadován souhlas rodičů s tím, že se akce Armády ČR ve škole odehraje, s odůvodněním, že do toho rodiče nemají co mluvit. Ve filmu Výchova k válce to zaznívá z úst náměstka České školní inspekce Ondřeje Andryse, který se opakovaně ohradil s tím, že byl výrok vytržen z kontextu. Ptali jsme se však po souhlasu rodičů i na navštívených školách a jeho vyžádání rozhodně nebylo pravidlem. Krajská vojenská velitelství pořádají školení pro pedagogy a pedagožky a my jsme se s kolegou jednoho účastnili. Kapitán, který ho vedl, tam například přirovnal uprchlíky ke krysám. Armáda má na tato školení akreditaci pro další vzdělávání pedagogických pracovníků, takže by jejich lekce měly naplňovat určité standardy, což ale nebyl tento případ. Celá řada učitelů také volá po větší metodické podpoře. Příručka, kterou nabídlo ministerstvo obrany, sice nabízí teoretické informace o fungování vojenských složek státu, metodickou podporu ale neposkytuje vůbec.

Co se změnilo na podobě programu POKOS za víc než rok od doby, kdy jste se jeho podobou začala zabývat?

Ministerstvo obrany přijalo v rámci projektu POKOS některá opatření v reakci na naše námitky. V současnosti by se při žádném z programů neměly zbraně dostat do rukou dětem. Jsou ve školách jen na ukázku a manipulují s nimi pouze vojáci. Při výběru škol začala armáda brát v úvahu povinné kritérium, že při programu musí být přítomen pedagogický pracovník školy. Ministerstvo obrany dále uvedlo, že doporučuje školám, aby si získaly souhlas rodičů s realizací programu, a také, že je možné dítě na základě přesvědčení z programu odhlásit. Tento měsíc se školitelé akreditovaných programů pro pedagogické pracovníky poprvé účastnili semináře zaměřeného na rozvoj takzvaných měkkých dovedností. Znamená to, že naše iniciativa nese ovoce a armáda reaguje konstruktivně na naše námitky. Opatření by měla být přijata i v revidovaném vydání příručky pro učitele. Ta by měla být rozšířena o diplomatické nebo mírové aspekty řešení ozbrojených konfliktů.

Otevírají se ale zároveň další otázky: mají ve školách vůbec být zbraně? Jsou přijatá pravidla dodržována? A zejména, kde je se svou aktivitou ministerstvo školství, které zodpovídá za zařazení programu do kurikulárních dokumentů a mělo by mít zájem o komplexní podporu pedagogů v daném tématu?

O rizicích a důsledcích používání zbraní se vždy mlčelo

Můžete zhodnotit, jakou roli v tomto procesu sehrál film Výchova k válce?

Dokument Adély Komrzý je důležitý, protože otevírá téma širokému publiku. Režisérka poukazuje na militarizaci celé společnosti, ne jen mládeže, ale poněkud problematicky míchá různé kontexty. Zabývá se současně armádními programy na školách, ale i jinými skupinami zaměřenými na práci s mládeží. Film navíc obsahuje záběry paramilitantních spolků s až extremistickým zaměřením, které se školami nemají pravděpodobně vůbec nic společného.

Jak v tomto kontextu vnímáte roli rodičů? Není to i jejich zodpovědnost? Jakou roli by zde měla hrát občanská společnost?

Samozřejmě, že nezáleží jen na škole, ale i na rodičích a celkové atmosféře ve společnosti. Častá je potřeba děti vést k tomu, aby byly schopné reagovat v krizových situacích, aby měly kondičku nebo aby uměly poslouchat. Otázka je, nakolik to programy ve školách naplňují. Při kurzech, které jsme viděli, nikdo dětem neříkal, co dělat třeba ve chvíli, kdy někde uniká nebezpečná látka do ovzduší. Stejně tak první pomoc – žáci se podívají, jak lektorka dýchá do figuríny, a pak si to tři z nich zkusí. To však nestačí na to, aby si se situací uměly poradit. Stejně tak si nezlepší fyzickou kondici, protože program trvá jen jeden den a má spíš teoretický charakter.

Je třeba pojmenovat cíle, kterých chceme při vzdělávání dosáhnout. A také to, jak vypadá krizová situace, na kterou mají být děti připraveny – je to ozbrojený konflikt, nebo je to spíš živelná katastrofa? A co hybridní hrozby nebo nakládání s dezinformacemi? Mediální nebo informační gramotnost je možná důležitější než zacházení se zbraní. Převládá ovšem atmosféra strachu, kterou pomáhají budovat média a politici. A pedagogové ji dál podporují, když pozvou do školy armádu. POKOS je třeba vnímat v souvislostech. Do jaké míry mohou tato opatření přispívat k nárůstu xenofobie namísto snahy o konstruktivní a mírové řešení konfliktu nebo předcházení příčinám problému? Ve stejné době, kdy se na škole řeší téma obrany státu, vychází zpráva České školní inspekce věnující se občanskému vzdělávání. Ta říká, že na školách narůstá xenofobie a extremismus a málo se řeší téma lidských práv nebo solidarity. Když ale vytvoříme ve společnosti atmosféru strachu, může být téma lidských práv nakonec vnímáno jako nevhodné k diskusi ve škole. Když se bavíme o vztazích, máme se bavit nejen o konfliktu a jeho důsledcích, ale také o porozumění a solidaritě. Pokud máme zůstat společností, která je schopná utvářet mírové prostředí a svět, ve kterém skutečně chceme žít, musíme posilovat kompetence, které to umožňují.

————–

Co můžeme udělat pro to, aby se mladí lidé v České republice začali zajímat o mírové hnutí? Jaká je podle vás cesta k míru v zemi, která je podle Indexu světového míru jednou z nejmírovějších ve světě?

Myslím, že zájem mladých lidí o mírová hnutí tu není proto, že člověk není reálně ohrožen anebo si neuvědomuje, že může být ohrožen. Co můžeme udělat pro to, aby se zajímali? Nepodporovat opačné tendence, ukazovat širší kontext, snažit se o porozumění propojenosti světa, i toho, co znamenají určité typy jednání pro to, jak se bude dění kolem nás dál vyvíjet. To je podle mne možné ukazovat na historických událostech, ale dá se mluvit i o situacích, které se v dnešní době dějí jinde a tyto informace zasazovat do kontextu. Možná skrze porozumění tomu, že jsme součástí něčeho širšího a že nejsme ohraničeni českými hranicemi, pak nebude mírové hnutí vnímáno jako nepatřičné či nepotřebné.

Jsi dobrovolnicí v NESEHNUTÍ. Jak souvisí antimilitaristické aktivity, které dělá NESEHNUTÍ s širším pohledem a kontextualizací celkových problémů? Myslím konkrétně tematizování toho, kam ČR vyváží zbraně.

Máme teď společně jako NESEHNUTÍ a NaZemi vzdělávací program “Hra s nulovým součtem” pro střední školy, který se věnuje tématu ozbrojených konfliktů. Ukazuje se v něm, když to zjednoduším, jak je významné nahlížet na konflikt a jeho důsledky pro vítěze i poražené, ale i to, co se děje kolem nás a jak to s konflikty na druhém konci světa souvisí.

V programu je i menší část věnující se pokusu ČR vyvézt zbraně do Demokratické republiky Kongo (DRK), i navzdory embargu, a jak nakonec byly vyvezeny spojencům. Je to něco, co účastníky programu – studenty a studentky – hodně zajímá. Je to pro ně úplně nová informace, že se něco takového děje, že jsou nějaké regulace toho, kam se můžou vyvážet zbraně a kam ne, že dochází k jejich porušování, kdo se podílí na rozhodnutí. Je to o uvědomování si souvislostí. Tady pracujeme s případem DRK, ale stejně tak můžeme pracovat s případy dalších zemí, kam Česká republika vyváží zbraně, a tím pádem se podílí na tom, co se tam děje.

Co plánuje SKAV a co plánuješ ty osobně pro rok 2018 v souvislosti s tématy, o kterých jsme mluvily?

SKAV v tuto chvíli řeší více jiná témata, což souvisí s volbami a změnou politických představitelů. Předpokládám ale, že si projdeme změny, které nastaly, a budeme revidovat situaci, zajímat se o to, jakým způsobem se projevily naše připomínky v samotných realizacích.

Co chystám já? Teď jsme ve spojení s Adélou a s organizací Free Cinema, která se věnuje filmové výchově. Vypadá to, že spolu budeme vytvářet program navazující na film Výchova k válce. Jeden modul bude filmařský, druhý se zaměří na samotné téma obrany státu.

Zároveň bychom se chtěli v NaZemi věnovat více tématu řešení konfliktů, ať už na osobní či komunitní rovině, nebo právě s přesahem do mezinárodních vztahů a mezinárodních konfliktů a naší rolí v nich. Chceme, aby byl program aplikovatelný v rámci naplňování témat obrany státu a nabízel jinou perspektivu, než nabízí prezentační programy armády. Učitelé jej budou moct využít – ať už tím, že si nás pozvou, nebo tím, že ho realizují sami.

A nakonec otázka, která by mohla zajímat naše kolegy ze zahraničí – jak by mohla mezinárodní solidarita podporovat boj proti militarismu v České republice, potažmo činnost, kterou vyvíjíme?

Veškerou aktivitu teď děláme dobrovolnicky, tak nás můžou zaplatit. (smích) Umožnilo by to se tématu koncepčně věnovat a nemuset to dělat po nocích po své vlastní práci. To by bylo úplně krásný. Souvisí s tím naše omezené kapacity pracovat na shánění dalších informací. Moc by nám pomohlo, kdyby existoval přehled toho, jak se téma ve školách a ve vzdělávání řeší v jednotlivých státech Evropy, a to jak z hlediska příkladu dobré praxe, tak z hlediska příkladu špatné praxe a jejích důsledků. Některé případy známe, ale málo do hloubky, a tak se o ně v tuto chvíli nemůžeme v diskuzích opřít. Také při jednání s ministerstvy může být užitečné mít podporu iniciativ ze zemí, kde řešili téma obrany státu, branné výchovy nebo militarizace a dokázali najít cesty, jak to dělat konstruktivněji.