Česká republika dlouhodobě vyváží zbraně netransparentním způsobem. I proto je nyní zmatek v tom, jak se v Bělorusku ocitly české granáty, kterými diktátor Lukašenko potlačuje demonstrace.
Pozornost (nejen) západních médií se upírá k východu. Bělorusko, kde už neuvěřitelných 26 let vládne prezident Alexandr Lukašenko, se stalo dějištěm rozsáhlých protestů proti výsledkům nedávných prezidentských voleb, v nichž dle oficiálních čísel Lukašenko opět s přehledem porazil své protivníky. Běloruskému obyvatelstvu došla trpělivost a lidé znovu vyšli do ulic s cílem konečně si vymoci svobodu. To samo o sobě není nic nového. V reakci na masové protesty a jejich násilné potlačení po prezidentských volbách v roce 2010 přijala Evropská unie zbrojní embargo na „vývoz zbraní a vybavení, které by mohlo být použito k vnitřní represi“ do Běloruska. Toto embargo je pravidelně prodlužováno až do dnešních dnů.
Proto v českých médiích i u českých politiků vyvolává pozdvižení skutečnost, že běloruská policie podle očitých svědků používá zábleskové granáty zřejmě českého původu. Vedle českého nápisu je uveden i rok 2012 – pravděpodobně rok výroby nebo expirace. Jak se však tyto granáty do rukou ozbrojených složek běloruského diktátorského režimu dostaly, je prozatím záhadou.
Nikdo nic neví
Ačkoliv podle výročních zpráv o vývozu zbraní, které vydává Ministerstvo průmyslu a obchodu, z Česka žádný vojenský materiál do Běloruska neputoval, v databázi Českého statistického úřadu lze dohledat pochybný export z roku 2014. Do Běloruska tehdy putoval materiál z kategorie „Bomby, granáty, torpéda, miny, řízené střely a podobné válečné střelivo a jejich části a součásti, jinde neuvedené ani nezahrnuté (ne: pro vojenské účely a náboje)“ o hmotnosti 7450 kg. Nakonec se sice ukázalo, že šlo o 2,16 milionu kusů paintballových kuliček, ale tento případ poměrně jasně ilustruje, jak složité je se orientovat v širokých a nicneříkajících kategoriích zveřejňovaných českými úřady. Navíc také v letech před zavedením zbrojního embarga lze v databázi ČSÚ dohledat dodávky nábojů nebo sportovních či loveckých pušek do Běloruska, které chybějí v oficiálních statistikách MPO. Zřejmě tedy tyto vývozy nepodléhaly licenčnímu řízení o vývozu zbraní a vojenského materiálu.
Ministerstvo zahraničních věcí, Ministerstvo průmyslu a obchodu a dokonce ani Asociace obranného a bezpečnostního průmyslu či samotná zbrojovka Zeveta, která podobné granáty vyrábí, netuší, jak se tam granáty objevily. Licenčnímu procesu však podle všeho podléhají. Jak je tedy možné, že se české zábleskové granáty do Běloruska dostaly? Velmi pravděpodobně jde o nelegální obchod – je dost možné, že byly nejdříve z Česka vyvezeny do jiné země, možná i do některé země Evropské unie, na něž se vztahují méně přísné regulace při obchodování s vojenským materiálem. A až z této další země mohly být přeprodány do Běloruska. Problematické je však to, že u všech exportů vojenského materiálu musí být uveden konečný uživatel, a pakliže se dostanou zbraně jinam, jedná se o závažné porušení licenčních smluv.
Není to nicméně první případ, kdy se v nějaké diktatuře záhadně objevily zbraně české provenience. V roce 2017 se houfnice a raketomety z českého holdingu Czechoslovak Group zbrojaře Strnada objevily na vojenské přehlídce ázerbájdžánské armády. Na Ázerbájdžán je přitom kvůli konfliktu v oblasti Náhorního Karabachu uvaleno dobrovolné embargo OBSE, které se Česká republika zavázala dodržovat. Podle zjištění novinářů Investigace.cz původně licencované podvozky Tatra putovaly do Izraele, kde byly vybaveny komunikačními a řídícími systémy, a odtud na Slovensko, kde byly složeny do finální podoby houfnic Dana a raketometů Vampir. Ze Slovenska znovu směřovaly do Tel Avivu a následně do Baku v Ázerbájdžánu. Ačkoliv česká ministerstva od začátku mlží a tvrdí, že o ničem nevědí, Ministerstvo obrany Ázerbájdžánské republiky bylo od začátku licenčního procesu uvedeno jako konečný uživatel vozů Tatra. Bude tato kauza mít ještě dohru, nebo se ji podaří zamést pod koberec?
„Byznys jako každý jiný“
Vývoz zbraní a vojenského materiálu není obyčejný vývoz zboží. Nelze je bez regulací vyvážet všem, kdo na to mají, jak si to zřejmě představuje prezident Miloš Zeman, mezi jehož přátele se řadí i někteří čeští zbrojaři. Zbraně nejsou rohlíky a v regionech, kam se dostanou, mají bohužel tendenci prodlužovat ozbrojené konflikty nebo posilovat represe vůči obyvatelstvu po celá desetiletí. Je alarmující, že v době, kdy svět zbrojí nejvíce od dob studené války, nejsme schopni zajistit, že české zbraně nebudou napomáhat k potlačování lidských práv. Zbraně, které putují do zemí, které se dnes jeví jen jako mírně nesvobodné, mohou v budoucnu přispívat k represím vůči místnímu obyvatelstvu nebo rozdmýchávat ozbrojený konflikt. Zbrojní průmysl je průmysl strategického rázu, avšak současná kontrola exportů zřejmě nedokáže vyhodnotit důsledky, které mohou mít dodávky zbraní na životy lidí v nejbližší budoucnosti.
Některé vývozy českých zbraní byly možná nelegální a provedené bez vědomí příslušných orgánů, a třeba je to i případ zábleskových granátů v Bělorusku. Takové vývozy nezbývá než stíhat a trestat. Černý obchod se zbraněmi se však v krimi rubrikách příliš často neobjevuje. Otázka je, zda je to tím, že se neděje, není stíhán či prostě jen není dostatečně medializován. Jiné vývozy jsou ale posvěceny českými institucemi. Zbraní, které od nás s licencí putují do světa, není málo – v roce 2019 to byl materiál za 606,3 milionů eur (asi 15,7 miliard korun). Pomáháme vyzbrojovat policejní složky Egypta nebo Mexika bez ohledu na zatýkání politických odpůrců či násilné represe vůči obyvatelstvu. Pomohli jsme Saúdské Arábii s vyzbrojením armády, aby mohla udržet „pořádek“ nejen doma, ale i ve zbídačeném Jemenu. Vyzbrojovali jsme Turecko před brutální ofenzivou v Sýrii nebo Srí Lanku před krvavým ukončením vleklé občanské války. Byznys je v obchodě se zbraněmi vždy na prvním místě, daleko před obavou o dodržování lidských práv. Jenže je to byznys, který má na rukou krev, jeho poptávkou je válka a konflikt. A není možné se před touto skutečností schovat.
Veřejnosti nepřístupno
Také proto je nastaven mechanismus veřejné kontroly prostřednictvím udělování licencí Ministerstvem průmyslu a obchodu. Zastavit vývoz ale mohou i další ministerstva, včetně Ministerstva zahraničních věcí, které má vyhodnocovat lidskoprávní situaci v zemi konečného užití a mezinárodní závazky. Bohužel se však dlouhodobě ukazuje, že tato kontrola je nedostatečná. Veřejnost se o uskutečněných vývozech dovídá se zpožděním dlouhým až rok a půl –prostřednictvím výročních zpráv, které obsahují velmi kusé informace a z tabulek není vůbec zřejmé, jaký konkrétní materiál byl kam vyvezen. Vojenské tajemství. Když nemáte prověrku, ani si neškrtnete.
Vývoz zbraní se v Česku na rozdíl od sousedního Německa nestal politickým tématem. Výroční zprávu o vývozu zbraní schvaluje za zavřenými dveřmi vláda. Na interpelaci v parlamentu zatím nikdy nedošlo, a to ani když byly největšími odběrateli Saúdská Arábie, Vietnam nebo Irák. V mainstreamových médiích se objeví oslavné titulky o tom, že stále hodně vyvážíme zbraně za miliardy. Zlaté české ručičky. Hlavně že je práce. Když se problémy nedějí doma, netýkají se nás. Uprchlíci na hranicích Evropy přicházející z válečných zón by přitom o důsledcích obchodu se zbraněmi mohli vyprávět…
Se skupinkou aktivistek a aktivistů dlouhodobě upozorňujeme úřady i veřejnost, že některé vývozy zbraní nejsou zcela v pořádku a do budoucna by mohly způsobit problémy. Mezi přepracovanými úředníky a elegantně oblečenými obchodníky se zbraněmi působíme poněkud nepatřičně, možná i naivně. V našich snahách nás ale pohánějí ideály svobody a úcty k právu na důstojný život každého člověka. Solidarita s lidmi bojujícími za svobodu a lidská práva proti autoritářům všeho druhu nás nutí pokračovat a stále dokola omílat, že musíme přestat prodávat zbraně diktátorům. Nyní jsme v myšlenkách s lidmi z Běloruska, kteří s malými dětmi, prarodiči i sousedy vyšli do ulic, aby bojovali za svobodu, a kteří na svém prahu nechávají vodu a lékárničky pro spoluobčany. Česká republika konečně musí přijmout zodpovědnost za to, kde končí její zbraně. Když chceme ve světě mír, podílejme se na jeho uskutečnění.
Hana Zoor Svačinková, autorka působí v NESEHNUTÍ.