Organizace spojených národů na začátku října schválila nové Cíle udržitelného rozvoje. Na rozdíl od předešlých Rozvojových cílů tisíciletí se jejich součástí stalo úsilí o prosazování mírové soužití ve společnosti. Šestnáctý cíl ve svých indikátorech počítá nejen se snížením všech forem násilí a s násilím spojených úmrtí, ale také se snížením nelegálního obchodu se zbraněmi.

Už při vyjednávání o Rozvojových cílech tisíciletí, jejichž platnost končí tento rok, se objevil požadavek po zavedení cíle směřujícího ke snížení počtu ozbrojených konfliktů a násilí, avšak nakonec se ho nepodařilo přijmout. Tehdy se rozvojové státy obávaly, že by to mohlo vést k vyššímu vměšování OSN do jejich vnitřních záležitostí. Nicméně Světová banka ve Zprávě o světovém rozvoji z roku 2011 uvedla, že ozbrojené konflikty představují hlavní překážku pro naplnění rozvojových cílů.

Past konfliktu

Kombinace nízkého ekonomického rozvoje se slabými centrálními institucemi, neschopnými naplňovat očekávání občanů a kontrolovat celé své území, dostává rozvojové země do tzv. pasti konfliktu. Souhra těchto jevů vytváří doslova smrtící kombinaci nejen pro tyto státy, ale hlavně pro jejich obyvatele.

Ale ani konec občanské války nemusí nutně znamenat zlepšení situace. Bývalí rebelové se totiž častěji, než aby složili všechny zbraně, začínají živit organizovaným zločinem, pašováním drog, diamantů a dalších vzácných surovin, obchodem s lidmi, vydíráním apod. A právě nelegální obchod se zbraněmi konflikty v rozvojových zemích přiživuje.

Většina nelegálně držených zbraní původně měla své legální vlastníky. Z legální do nelegální sféry se zbraně mohou dostat několika způsoby – porušením licenčního procesu, tedy zfalšováním certifikátů koncového uživatele, přeprodáním legálně nabytých zbraní, krádeží z vojenských skladů, ukořistěním během bojů nebo dodáním zbraní povstalcům, díky čemuž dodávající stát ztrácí kontrolu nad následným osudem zbraní. Celkově se odhaduje, že nelegální obchod činí 10-20 % velikosti legálního obchodu.

Ke snížení rizika, že zbraně vyrobené v ČR, a potažmo v celé EU, neskončí v nepovolaných rukách, by měla sloužit evropskými státy přijatá pravidla upravující export zbraní a dalšího vojenského materiálu. Jedno z kritérií stanovuje, že vývoz zbraní by neměl být povolen, pokud existuje riziko, že zbraně budou dodány někomu jinému než oficiálně deklarovanému odběrateli nebo že budou znovu vyvezeny. Kromě zvážení rizik před vydáním licence by k větší jistotě měly sloužit kontroly celého dodavatelského řetězce, během kterého může jeden článek „odklonit“ dodávku někam jinam, a také fyzické kontroly na místě doručení.

Česká stopa ve světě

Popsaný proces kontroly vypadá spolehlivě. Realita je ale jiná. České zbraně a munice se opakovaně objevují v rukou, do kterých nepatří.

Jeden z prvních případů, který se dostal na veřejnost, byl nález české munice u padlých afghánských povstalců z Talibanu.

V roce 2014 byla objevena munice české výroby ve Středoafrické republice ve skladech povstalecké skupiny Séléka. Tato skupina, která v roce 2013 svrhla prezidenta, je jednou ze stran bojující v občanské válce. Česká republika do země žádný export nepovolila kvůli embargu OSN. Nalezené náboje tak pravděpodobně byly propašovány z okolních zemí.

České zbraně byly také zabaveny na černých trzích v Guatemale, která se vyrovnává s historií zahrnující třicet šest let dlouhou občanskou válku.

Munice z České republiky, vyrobená firmou Sellier & Bellot, byla nalezena na černém trhu v Iráku. Podle fotografií ze Sýrie používají islamisté a další povstalci protitankové granáty vyrobené na českém území. Organizace Conflict Armament Research nalezla českou munici vyrobenou v letech 2010 až 2014 také u takzvaného Islámského státu.

Blízký východ představuje nejproblematičtější region pro export zbraní. Kromě zmíněných případů, kdy se legálně dovezené zbraně dostaly do nelegální sféry a do rukou povstalců (a o kterých víme), totiž existuje extrémně vysoké riziko, že se tak bude se dít i v budoucnosti. Podle Transparency International jsou armády zemí Blízkého východu náchylné ke korupci, chybí zde kontrola a tyto státy poskytují zbraně povstalcům. Například Saúdská Arábie, kam Česká republika v roce 2014 vyvezla zbraně v hodnotě 1,9 miliard korun, dodává zbraně syrským povstalcům.

Co s tím?

K eliminaci rizik spojených s exportem vojenského materiálu není třeba vynalézat něco nového. Stačí se držet závazků, ke kterým se už Česká republika přihlásila. Společná pozice Rady EU, která stanovuje kritéria pro vývoz zbraní, je jedním z nich. Podle ní by měl vyvážející stát zvážit dopad vývozu na regionální stabilitu a riziko neoprávněného dodání zbraní třetí straně, jako jsou například povstalci. Ministerstvo zahraničních věcí ČR, zodpovědné za zhodnocení rizik plynoucích z exportu zbraní, ale podle výše uvedených důkazů opakovaně selhává.

Snazší identifikaci cest, jakými se zbraně dostaly do nesprávných rukou, může napomoci vyšší transparentnost ze strany exportérů. Ta by také usnadnila kontrolu veřejnosti ve státech, které zbraně dovážejí, protože v zemích Blízkého východu často tato data nejsou publikována. Zlepšit situaci by mohla i striktnější kontrola konečného uživatele či užití zbraní.

 

Michael Škvrňák

dobrovolník NESEHNUTÍ a student politologie na Masarykově univerzitě

 

obrázek: Rudy Lara: bullets (Flickr), licence CC BY-NC-SA 2.0