„Co? Peacecamp? Kdy? V lednu? Jedu!“ Tohle mi proběhlo hlavou, když jsem si všimla, že Nesehnutí nabízí týdenní soustředění zaměřené na aktivismus, obchod se zbraněmi a lidská práva. Myslím, že něco podobného si pomysleli i ostatní, takže se nás v Kaprálově mlýně u Ochozu u Brna sešlo celkem dvacet. Přijeli mladí lidé ze všech koutů České republiky, ale i ze Slovenska a Švédska. A bavili jsme se.

Celý týden byl nabitý zajímavými přednáškami o problematice obchodu se zbraněmi. Nejdřív jsme se seznámili s tématem díky teoreticky zaměřeným přednáškám, abychom potom mohli lépe proniknout do problémů konkrétních konfliktů. Blíže jsme se podívali na Palestinu a taky na Kavkaz, o kterém nám povídal arménský mírový aktivista Artur Sakunts. Ten přiblížil problematiku obchodu se zbraněmi z pozice člověka, který se denně potýká s korupcí a netransparentností ve své zemi.

Už taky víme, kde dohledávat data týkající se importu a exportu zbraní. V rámci role play game jsme si zkusili, jaké to je být v různých pozicích v rámci rozhodovacího procesu o vývozu zbraní do autoritářského režimu. Skutečným vrcholem pak byl mediální workshop, při němž jsme se naučili psát tiskové zprávy, poskytovat rozhovory na kameru či pořádat tiskové konference.

Mezi sebou jsme navzájem sdíleli a diskutovali vlastní zkušenosti a poznatky ze zemí, odkud pocházíme, či které jsme procestovali. Bylo skutečně zajímavé porovnávat různé kulturní perspektivy a snažit se tak vidět věci v lokálních souvislostech. K tomuto pojetí nám k doplnění obrazu posloužily i večer promítané filmy. Obzvlášť jsem ocenila izraelský film The Lab, v němž režisér odkrývá pozadí zbrojařského průmyslu Izraele. Ten je jedním z předních exportérů zbraní na světě, ekonomika státu je na zbrojení přímo závislá. V úspěšném marketingu pak hraje překvapivě pozitivní roli i fakt, že zbraně již byly „vyzkoušeny“ během útoků na Palestince v pásmu Gazy. Za připomenutí stojí fakt, že české diplomatické vztahy s Izraelem jsou i přesto nadstandardní.

Ve světle nově připomenutých skutečností ráno někteří z účastníků a účastnic vyprávěli, o jakých útocích a zbraních se jim zrovna zdálo. Všem vrtalo hlavou, jak pomoci tomu, aby se počet zbraní ve světě redukoval, aby co nejméně lidí mohlo žít beze strachu. Bohužel z naší pozice nemůžeme výrazněji ovlivnit ilegální obchod se zbraněmi, který je tvrdou realitou významné části obyvatel rozvojových zemí. Změnu by však zasloužila regulace exportu ze zemí Evropské unie. Lobby firem, které produkují zbraně, je silná, ve hře je hodně peněz, a to přesto, že se na celkovém vývozu z EU zbrojařský průmysl podílí pouhým jedním procentem. Paradoxně je tak vývoz zbraní často dotován ze státních pokladen jednotlivých států – tedy z peněz daňových poplatníků. Napadlo mě, že možná většina lidí ani neví, kam jdou jejich peníze. Jak by asi vypadal zbrojařský průmysl bez státních dotací či záštity?

Nejspíš pro nikoho už není překvapením, že země EU posílají zbraně také do autoritářských režimů, ačkoliv ve společných stanoviscích k exportu zbraní se tato možnost nepřipouští. A tak, i když Evropská unie vydává stanoviska proti prodeji zbraní do zemí zmítaných nejasnými mocensko-politickými poměry, Česká republika už řadu let vesele posílá tisíce zbraní do Egypta. Tam jsou naše zbraně využívány i místní policií, která se nebojí zasáhnout ani proti civilistům. V letech 2011 a 2013 tak tamní protirežimní demonstrace stály stovky životů.

Více čtěte zde.

V naší široce pojaté zahraniční politice se vůbec bratříčkujeme s kdekým. Výjimku netvoří ani země, kde si o svobodě projevu, za kterou protestovaly v minulých dnech miliony Evropanů, můžou nechat jen zdát. A tak je stále zemí našeho exportu zbraní i Saudská Arábie, kde ve věznicích nekončí jen novináři, ale i blogeři. Jeden z nich dostal za svůj blog trestem tisíc ran bičem a k tomu deset let vězení. Nejspíš vás překvapí, že právě v této skvělé zemi staví česká Tatra svou novou továrnu na výrobu vozidel, která lze využít při ozbrojených konfliktech.

Jak vidíte, není zkrátka úplně vyloučeno, že výsledkem naší zahraniční politiky se může stát i kulka v hlavě civilisty nebo novináře. Chcete to? Nám to zrovna příjemné není, a tak jsme na konci pobytu, nabiti novými poznatky, společně diskutovali průběh kampaní a dalších aktivit směřujících k omezení distribuce zbraní do výše popsaných, ale i dalších zemí v otevřené diskuzi. Padaly i nápady na to, co včlenit do společně připravované brožurky, která by měla pomoci novým dobrovolníkům ve snazší orientaci v oblasti aktivismu proti obchodu se zbraněmi. Nakonec je totiž zřejmé, že zavedený argument tvrdící, že kdyby „tam“ neměli naše zbraně, ubili by se židlemi, neobstojí. Svobodu projevu nebo shromažďování totiž pouhou židlí nepotlačíte, i kdybyste se snažili sebevíc.

Více info zde.

Publikováno na blogu NESEHNUTÍ 2. 2. 2015

Hanka Svačinková

dobrovolnice NESEHNUTÍ