you're reading...

Blog

Když děti vzdělává armáda

Stát buduje pozitivní vztah mládeže ke zbraním a násilí prostřednictvím vzdělávacích programů. Na jejich přípravě se kromě armády podílí také výrobce zbraní.

Film Výchova k válce z dokumentárního cyklu Český žurnál vznikl jako autorský debut studentky FAMU Adély Komrzý. Snímek zkoumá, jak se stát, skupiny lidí i jednotlivci s různými ideovými záměry připravují na potenciální ozbrojený konflikt. Otevírá důležité téma, jakou roli v tomto procesu hrají děti, které si svůj vztah k válce a násilí teprve utvářejí. Režisérce se podařilo zmapovat velké množství akcí, kde se dětem předkládá pohled na svět, ve kterém je potřeba být připraven na konflikt. Film svou formou ale téměř stírá rozdíly mezi ojedinělými akcemi skupin samozvaných ochránců našich hranic a oficiálním pojetím problematiky obrany státu prezentovaným na školách. To přitom není nepromyšleným výstřelkem, ale již několik let budovanou strategií.

Výchova k obraně

Snímek Výchova k válce ukazuje důsledky rozhodnutí z roku 2013, kdy došlo k revizi Rámcových vzdělávacích programů pro základní vzdělávání (RVPZP). Nově zařazeny byly mimo jiné výstupy přibližující dětem otázky obrany státu, které se do tohoto závazného kurikulárního dokumentu dostaly na podnět ministerstva vnitra a ministerstva obrany. Nové požadavky se objevují hned na několika místech vzdělávací oblasti Člověk a společnost (2. stupeň), revize přitom nešikovně nasedá na formulace, které v RVPZP již byly zakotveny (zvýrazněné části jsou obsahem revize). Očekává se například, že žák či žákyně „zhodnotí a na příkladech doloží význam vzájemné solidarity mezi lidmi, vyjádří své možnosti, jak může v případě potřeby pomáhat lidem v nouzi a jak pomoci v situacích ohrožení a obrany státu (…) posoudí význam ochrany lidských práv a svobod, rozumí povinnostem občana při zajišťováni obrany státu“ a podobně.

Na jednu stranu je chvályhodné, že je nová problematika zasazena do kontextu již existujících výstupů, na stranu druhou se musíme ptát, co provázání právě s tímto kontextem přináší. Ve stejné větě, kde se odkazujeme na solidaritu a pomoc lidem v nouzi, řešíme zároveň ohrožení a obranu státu. Absurdně vyznívá i doplněná část představení celé vzdělávací oblasti Člověk a společnost: „Zaměřuje se na utváření pozitivních občanských postojů, rozvíjí vědomí přináležitosti k evropskému civilizačnímu a kulturnímu okruhu a podporuje přijetí hodnot, na nichž je současná demokratická Evropa budována, včetně kolektivní obrany.“ Ve výsledku to znamená, že dovedeme s klidným svědomím mluvit o lidských právech a svobodě, ale jen pro jednu stranu – tu kulturní, civilizovanou, svobodnější a demokratičtější. A ve prospěch těchto hodnot se pak budeme rozmýšlet nad tím, kdy pomáhat a kdy se kolektivně bránit.

Některé děti se ke zbraním na školách dostávají zcela bez kontextu

 

Příprava občanů

Revize RVPZP je ale teprve začátek. Pro učitele a učitelky představuje povinnost začlenit do výuky nová témata, se kterými dosud nepracovali. Ministerstvo obrany pro jejich podporu připravilo vzdělávací program s názvem Příprava občanů k obraně státu (POKOS). V jeho rámci nabízí školám informační příručku a semináře dalšího vzdělávání pedagogických pracovníků. Příručka má podobu teoretické publikace osvětlující témata mezinárodních organizací a bezpečnostního prostředí a seznamuje čtenáře s krizovými stavy, institucí Armády ČR či aktivních záloh. Ačkoli výstupy definované v RVPZP odkazují i k řešení krizí nevojenského charakteru (např. povodně), příručka se zabývá obranou státu ve smyslu ochrany života obyvatel a jejich majetku před vnějším napadením, zatímco další aspekty jsou prý „řešeny v jiných materiálech zabývajících se nevojenskými aspekty přípravy člověka na mimořádné události“. Učitelé a učitelky se ale bohužel nedozvídají, které materiály to jsou.

V podobném duchu se nesou i semináře dalšího vzdělávání pedagogických pracovníků. Ministerstvo obrany je připravuje v jednotlivých krajích prostřednictvím Krajských vojenských velitelství (KVV). Sama jsem se účastnila semináře realizovaného KVV v Brně ve spolupráci s Univerzitou obrany. Prezentovaná látka kopírovala informační příručku, školení bylo doprovázeno chlebíčky a kremrolemi, ale nikoli už diskusí nad tím, proč a jak daná témata do výuky zařazovat. Pokud už nějaké zdůvodnění padalo, opíralo se o obranu hodnot, které jsme budovali („Armáda je složka na obranu hodnot“), či o obranu před extrémismem a „hekticky se vyvíjející bezpečnostní situací v Čechách“. Opakovaně se objevovaly odkazy na uprchlickou situaci, a to rozhodně ne nezaujatě (přednášející používali pojmy jako „bezpečnostní šílenství“, „rádobyhumanitární krize“, „nechci je přirovnávat ke krysám, ale…“). I takovou zkušenost je ale teoreticky možné považovat za ojedinělou, kvalita a konkrétní realizace se v jednotlivých krajích může lišit.

Od tabule na střelnici

Metodickou podporu nahrazuje ministerstvo obrany doporučením, že „k procvičování a upevňování učiva lze využívat hry a soutěže, návštěvy vojenských veletrhů (…) ukázky techniky a činnosti Armády České republiky“. Podobně se s tím vypořádala například i jedna z brněnských základních škol – žáci a žákyně vyrazili na exkurzi na střelnici. Učitelka pak v článku pro Kohoutovický kurýr hodnotila přínos návštěvy: „Děti si střílení užily, což bylo poznat na jejich rozzářených očích a dobré náladě. Velkým přínosem bylo informování žáků o hrozícím nebezpečí při neodborné manipulaci se zbraněmi a s nálezovou municí.“ Můžeme se ptát, v jaké míře se děti dostanou také k příležitostem seznámit se s tím, jaká rizika přináší manipulace odborná.

Případnou bezradnost učitelů a učitelek při realizaci tématu zmírňuje ministerstvo obrany nabídkou programů pro školy, které v rámci POKOSu zajišťují složky Armády ČR. Nabídka je pojmenována „Prezentace Armády ČR na školách“, čemuž odpovídá i bombastický charakter akce, jejímž obsahem je seznamování se s hrdinským posláním vojáků a vojaček (ženy jsou zmiňovány poměrně často), prezentace nejrůznějších typů zbraní za doprovodu hlasité hudby z akčních filmů či nácvik hodu granátem a střelby z laserové zbraně. Vedle toho je zpravidla zařazen i trénink první pomoci či seznámení s pomůckami protichemické ochrany. Přízeň dětí si vojáci a vojačky po celý program zajišťují odměnami (třeba klíčenkami ve tvaru granátu) za předvedený výkon. Problematickou se tato propagační akce stává ve chvíli, kdy ji učitelé a učitelky považují za soběstačnou k naplnění příslušných výstupů RVPZV. Příslušníci armády, kteří akce realizují, neprošli žádnou pedagogickou průpravou. Vzdělávacích výstupů se v realizovaném programu dotýkají pouze do té míry, do jaké považujeme armádu a její metody, postavené na použití zbraní či jiné formy násilí, za jedinou legitimní cestu k řešení konfliktů.

Prezentace armády se navíc dle mé zkušenosti z těchto programů vyhýbá jakékoli tematizaci důsledků použití daných prostředků. Mluvíme-li o zbraních, mělo by se mluvit i o tom, že slouží k zabíjení (přitom běžný scénář zaznívá i ve filmu: „Děti, k čemu je zbraň?“ „K zabíjení.“ „Vůbec ne.“). Mluvíme-li o boji, mělo by se mluvit i o tom, že z něj odcházejí vítězové a poražení, a to jak v podobě vojenských jednotek, tak i civilistů. Některé děti se navíc ke zbraním vystaveným při realizaci POKOSu na školách dostávají zcela bez kontextu. Program se realizuje převážně pro druhý stupeň, v některých případech ale dochází k tomu, že dětem z prvního stupně je dovoleno se přijít podívat „alespoň o přestávce“, a to právě na atrakci největší: vystavené zbraně. Prvňáčci imitující souboj s reálnými zbraněmi jen dokreslují popularizační – a děsivý – charakter celé akce.

Kdo vzdělává naše děti?

Kontroverznost prezentace armády na našich školách se projevila jak v reakcích některých rodičů, tak posléze i českýchzahraničních médií. S projektem POKOS se ale pojí i další kontroverze. Některé vzdělávací materiály totiž připravuje ministerstvo obrany ve spolupráci s firmami, které bychom vzdělávat naše děti pravděpodobně nenechali. Příkladem je příprava metodických materiálů a videospotů vznikajících pod hlavičkou Školního informačního kanáluIK), soukromé firmy, která rozjela byznys na umisťování obrazovek s reklamními spoty na chodby škol pod záminkou osvěty. Na přípravě těchto metodických materiálů spolupracuje ministerstvo s Českou zbrojovkou. Ta na webu ŠIKu uvádí: „Projekt ŠIK nás oslovil především svým zaměřením na obranu republiky, úkoly armády a ostatních bezpečnostních složek. Zaujala nás jednoduchost sdělení takto složitého tématu dětem (…) Chceme tímto přispět k lepšímu povědomí o naší firmě a její produkci také mezi mládeží, která je budoucností naší republiky.“ Taková situace je srovnatelná s prezentacemi finančních institucí na školách pod záminkou zvyšování finanční gramotnosti u dětí – tedy další problematikou, která v roce 2013 do RVPZV přibyla.

Ministerstvo rovněž pravidelně vypisuje dotační program POKOS, který mohou využít nestátní neziskové organizace. Takový postup může teoreticky umožnit participaci na naplňování vzdělávacích výstupů na školách i dalším subjektům, které téma nahlížejí z jiné perspektivy a otvírají prostor pro kritické myšlení nad tématem konfliktů ve světě, bezpečnosti, míru a zbrojení. Na základě poskytnutých dotací pro rok 2016 to tak ale bohužel nevypadá. Finance získaly kromě výše zmíněného ŠIKu například i projekt s názvem „Význam armády při obraně státu a státnosti v době migrační tsunami“ či skupiny běžně zajišťující střelecká či branná cvičení. O dotace pro rok 2017 žádá mezi jinými i organizace, kterou na svých stránkách propagovala iniciativa Islám v ČR nechceme (organizace se nicméně od propojení s IvČRN distancovala).

Zásadní otázkou, která ve filmu Výchova k válce nezaznívá, je role Ministerstva školství, mládeže a tělovýchovy ČR. Je to přitom právě toto ministerstvo, které za Rámcové vzdělávací programy pro jednotlivé vzdělávací stupně odpovídá a které schválilo jejich revizi. V návaznosti na to by mělo být jeho odpovědností informovat učitele a učitelky o změnách a poskytnout jim dostatečnou podporu k tomu, jak témata do výuky začleňovat a s jakými metodickými materiály mohou pracovat.

Kdo chce mír, chystá válku

Celý koncept Přípravy občanů k obraně státu odpovídá tomu, jak se dnes přistupuje k tématu zabezpečení míru. I přes ekonomické krize se evropskému zbrojařskému průmyslu daří dobře. Státní instituce ve společnosti podporují budování pozitivního vztahu k armádě. Zbraně považujeme za druh zábavy, dobrodružství. Problém ale nastává ve chvíli, kdy je ve školách prezentována armáda jako jediný garant bezpečnosti a opomíjí se diplomacie, mezinárodní dohody nebo jiná pojetí bezpečnosti.

V tázání se po legitimitě takovéhoto postupu při výuce je možné jít ještě dál. Je vůbec obhajitelné, že do školy vstupuje nejbrutálnější složka institucionálního zajištění bezpečnosti? Je obhajitelné prezentovat armádu jinak než pouze jako řešení krajní? Kdo rozhoduje, které pojetí bezpečnosti je správné? V článku (Ne)potřebná branná výchova se Bob Kartous ptá po charakteru války, na kterou se máme potenciálně připravovat: „Proti novému druhu hybridní války skutečně potřebujeme dostatečně obranyschopné obyvatelstvo. Jeho výzbrojí ale nebude kalašnikov, nýbrž mnohem vyšší míra digitální a mediální gramotnosti.“ Mělo by nás zajímat i to, jak se vypořádat s předkládaným pojetím nacionalismu a hegemonními tendencemi. Obrana státu je v prezentaci POKOSu chápána mimo jiné jako začleňování do organizací, které vytvářejí privilegované mocenské struktury, nárokující si právo určovat, kdy mají být dodržována lidská práva (a pro koho). Svrchovaná role národního státu a jeho složek by měla být, pokud vůbec, prezentována na pozadí prosazování solidarity, rovnosti a lidských práv. Současné pojetí přitom nabízí pouze selektivní pojímání reality.

Zejména ale v nastíněných realizacích chybí hledání cest, kterými bychom mohli potenciálním konfliktům předcházet a kterými bychom naši pozornost obrátili k příčinám problémů namísto řešení jejich důsledků. Přitom v RVPZV nacházíme vedle výše uvedených formulací i důležitý apel na rozvoj kritického a systémového myšlení, porozumění demokratickým způsobům řešení konfliktů a problémů. Vojenská řešení totiž sice nabízejí pocit jistoty, ale vytvářejí vždy další konflikty jinde. Aby nemuselo platit „Kdo chce mír, chystá válku“ z písně na podporu Trumpa, která zazněla ve filmu Adély Komrzý, měli bychom děti učit, jak dělat mír beze zbraní. Měli bychom podporovat učební procesy s cílem osvojit si způsoby chování, které jsou stěžejní pro spravedlivá a konstruktivní řešení konfliktů, reflektující potřeby všech zúčastněných. Učit je porozumět příčinám a důsledkům válečných, ale i občanských, komunitních a mezilidských konfliktů, tak aby pochopily, jakou roli v nich mohou hrát a jak je mohou ovlivňovat. Je nutné mluvit nejen o možnostech nakládání s konflikty, ale i o jejich dopadech na lidi, prostředí a mírové soužití. Je zkrátka čas na diskusi o směru výchovy, která bude podporovat utváření světa, v jakém chceme žít.

Petra Frühbauerová

Autorka je pedagožka a dobrovolnicí skupiny "Zbraně, nebo lidská práva?"

Vyšlo na A2larm.cz dne 23. 11. 2016

Dále k tématu

Zbraně pod kontrolou War Resisters' International