Zahraniční politika České republiky se v oblasti lidských práv dopouští nemalého pokrytectví, kdy na jedné straně hájíme svobodu slova a na straně druhé vyzbrojujeme režimy, které svobodu slova brutálně potlačují.

Prohrabávání se zprávami organizace Reportéři bez hranic není zrovna veselé čtení: Saúdská Arábie odsoudila blogera Raif Badawiho za „urážku islámu“ na deset let vězení a k veřejnému bičování – celkem má dostat tisíc ran, padesát každý pátek. Jeho provinění: založil diskuzní fórum.

Egypt už přes pět set dní zadržuje fotografa Mahmúda Abu Zaida, přezdívaného Shawkan, aniž vůči němu i jen vznesl obvinění. Proč se dostal do vězení? Fotil brutální zásah egyptské policie a armády na náměstí Rabat al-Adawiya 14. srpna roku 2013, po kterém zůstaly stovky mrtvých.

Mediálně známý je případ tří reportérů televize Al-Jazeera, kteří byli odsouzeni na sedm až deset let vězení za „šíření falešných informací“. Všechny tři soud sice po čtyř stech dnech za mřížemi osvobodil na kauci, dva z nich však ještě čelí obviněním z členství v Muslimském bratrstvu. Jejich zločin? Dokumentovali protesty v Káhiře.

Egyptský bloger Alaa Abd El-Fattah dostal pět let za jiný hrůzný čin: dovolil si organizovat demonstraci. Na druhém konci světa, v Thajsku, poslala tamní junta loni v listopadu žurnalistu Somsaka Pakdeedecha za „urážku majestátu“ na devět let do basy. Jeho provinění? Kritizoval armádu, která se v květnu dostala k moci pučem.

Novinář na volné noze Truong Minh Duc byl zas zmlácen vietnamskou policií do bezvědomí. Motiv policejní brutality není jistý, zdá se však, že Troung se provinil tím, že byl prostě novinářem. Výprasku od vietnamských policistů neušel ani francouzský konzul. Jeho zločin? Zastal se blogera Pham Minh Hoang, když ho loni v listopadu zastrašovala banda „gangsterů“, mezi nimiž byli shodou okolností přimícháni i policisté v civilu.

Další tři blogery poslaly před dvěma týdny vietnamské soudy na dvanáct až osmnáct měsíců sedět za „zneužívání demokratických svobod“. Sodomy Gomory se dopustili reportážemi o demonstracích dělníků pracujících pro čínskou těžařské společnost.

České zbraně a svoboda tisku

Je evidentní, že jmenované země spojuje nechuť k jakékoliv kritice a sklony k brutálnímu potlačování svobody slova a tisku. Stačí se ale podívat do oficiálních statistik českého ministerstva průmyslu a obchodu a odhalí se další spojitost.

Všechny tyto země patří mezi nejvýznamnější dovozce českých zbraní. A při srovnání statistik MPO s Indexem svobody tisku za rok 2014, zveřejněném před nedávnem Reportéry bez hranic, nám vyplynou další nepříjemná fakta: 50 % celkové hodnoty vyvezených zbraní za rok 2013 (údaje o vývozu zbraní z ČR za rok 2014 ještě nejsou k dispozici) se dostalo do zemí, které – co se týče, indexu svobody slova – skončily nejhorší, tedy v kategoriích „Obtížná situace“ a „Velmi vážná situace“.

V těchto kategoriích se ze sto osmdesáti států světa ocitlo nejhorších šedesát pět, znamená to, že celá polovina zbraní vyvezených z České republiky skončila ve třetině států světa nejvíce potlačujících svobodu tisku.

Nakládáme bomby

Největším dovozcem českých zbraní se v roce 2013 stal Vietnam. Ten v indexu svobody tisku skončil až na 175. místě. Hůře dopadly už jen země jako Severní Korea či Sýrie.

Vysoký vývoz do Vietnamu ovládaného komunistickou stranou souvisí s návštěvou tehdejšího ministra obrany Alexandra Vondry a zástupců českých zbrojovek v roce 2012. Antikomunista a amerikanofil Vondra si tehdy z úst vietnamského prezidenta vyslechl chválu českých zbraní, s nimiž údajně on sám bojoval proti Američanům. Vondra mlčel a usmíval se. Ideály šly stranou a kšeft se vydařil. Ještě v tom roce dosáhl vývoz zbraní do Vietnamu hodnotu 33 milionů eur a v roce 2013 43 milionů.

Za dva roky jsme tedy do země, kde policisté mlátí novináře a kde prakticky neexistuje svoboda tisku, vyvezli zbraně, „vojenský materiál a zboží dvojího užití“ v hodnotě 76 milionů euro!

Vývoz do Vietnamu je přitom jen dalším příkladem nekoncepčnosti české zahraniční politiky, která spíše kopíruje zájmy našeho momentálního spojence z druhé strany Atlantiku, než aby byla projevem vůle suverénního státu. Představte si například, jaký by se zvedl pokřik, kdybychom do jiné formálně komunistické země – na Kubu – vyvezli i jen slepé patrony.

Na nehezkém 158. místě indexu svobody tisku se ocitl Egypt, který vždy patřil mezi naše nejvěrnější zákazníky. Bylo přitom jedno, zda je u moci Mubarak, Mursí nebo zrovna vojenská junta. Dobrý důvod proč jim prodat zbraně se našel vždy.

Když se bojuje proti terorismu

Před rokem žádalo Nesehnutí – organizace, kde působím – spolu s dalšími čtrnácti českými a evropskými organizacemi ministerstvo průmyslu a obchodu a ministerstvo zahraničních věcí, aby zastavily chystaný vývoz 50 000 pistolí a 10 mil. kusů munice pro egyptskou policii. Nedovedli jsme si tehdy představit, že policie, která jen půl roku předtím dokázala za jeden jediný den zmasakrovat několik stovek demonstrujících, by měla dostat české zbraně.

Stalo se však a ministerstvo zahraničních věcí tento sprostý kšeft pro české zbrojaře obhajovalo bojem proti terorismu. Dnes se ukazuje, že české pistole Egyptu mír nepřinesly – teroristické útoky se množí, represe ze strany státu nepolevují a policie na demonstracích i nadále zabíjí neozbrojené lidi.

Ikonickou se stala fotografie smrtelně zraněné socialistické aktivistky Shaimaa al-Sabbagh, která našeho věrného spojence ohrozila tím, že šla položit věnce na památku obětí arabského jara. Smrtelný výstřel z policejní brokovnice by měl být pro nás a především pro ministerstvo zahraničních věcí důkazem, že egyptská junta boj proti terorismu myslí vážně.

I Saúdská Arábie

Někoho možná překvapí, že i autokratická Saúdská Arábie se těší benevolenci úředníků ministerstva zahraničních věcí – od roku 2003 tam povolili vývoz zbraní v hodnotě 32 milionů euro. Vývoz zbraní přitom zaznamenal strmý nárůst v roce 2010, kdy resortu zahraničních věcí šéfoval ministr mnohými považovaný za samou reinkarnaci Václava Havla, Karel Schwarzenberg.

Ten dokonce s touto nejrepresivnější zemí světa podepisoval memoranda o porozumění, zatímco se tam vyvážela munice, lehké zbraně, ale i cosi, co výroční zpráva MPO skoupě označuje jako „pozemní vozidla“. Do této kategorie podle Společného vojenského seznamu EU patří obrněná vozidla a dokonce i tanky.

Tatrovka, kterou vlastní zbrojař Jaroslav Strnad, tam pro jistotu raději rovnou staví továrnu na nákladní vozidla pro saúdskou armádu. Není tedy pravda, že do Saúdské Arábie nevyvážel „těžké zbraně“, jak se nás před časem snažil přesvědčit evidentně zaskočený Lubomír Zaorálek během interview v DVTV.

Martin Veselovský mu tehdy položil otázku, zda se Česká republika nechová schizofrenně, když na jedné straně posílá zbraně pro boj proti ISIS a na straně druhé vyzbrojuje režimy ISIS podporující, například právě Saúdskou Arábii. Současný šéf resortu, spoluodpovědný za udělování licencí na vývoz zbraní, se zmohl jen na neurčité a vágní fráze o odpovědnosti, kontrole a neprůstřelných vestách.

Junta sem, junta tam… pane redaktore

Zastavme se nakonec ještě v juntou ovládaném Thajsku. Za posledních jedenáct let tam skončily české zbraně v hodnotě 52 milionů eur, a loni tam například firma Aero Vodochody začala vyjednávat dodávky podzvukových letounů L-159, které by nahradily starší typy L-39.

Thajsko nemá vyřešené hranice se sousední Kambodžou. Ozbrojený střet v roce 2008 vedl k několika mrtvým, územní spory trvají dodnes. Kambodža je přitom jednou z prioritních zemí české rozvojové spolupráce, respektive, abychom byli přesní, patří mezi tzv. „Projektové země“. V rámci této rozvojové spolupráce jsme do Kambodže investovali přes 28 milionů korun.

Takže když to shrneme: dvě země mají mezi sebou územní spor, občas mezi nimi proběhne ozbrojená potyčka, jednu z nich podporujeme rozvojovou spoluprácí, do druhé zase vyvážíme zbraně. Obchod se zbraněmi je perfektně namazaný stroj, který nezabrzdí ani logika.

Řeči o svobodě se pronáší, zbraně se prodávají

Když začátkem roku došlo k otřesným událostem v Paříži, měli jsme možnost slyšet z úst světových i našich politiků spoustu krásných slov o důležitosti svobody slova, tisku a projevu.

Například Lubomír Zaorálek ve svém tweetu krátce po podepsání kondolenční knihy na francouzském velvyslanectví napsal: „Stojíme s Francií v boji za svobodu slova a svobodu tisku“ a později se s premiérem Sobotkou zúčastnil slavného „pochodu jednoty“ v Paříži.

Díky přítomnosti množství diktátorů svobodu slova tvrdě potlačujících dostal tento pochod velmi brzy přezdívku „cirkus pokrytectví“. A pokrytecké je i chování České republiky – na jedné straně hájí svobodu slova, na straně druhé vyzbrojuje režimy, které svobodu slova brutálně potlačují. Odpovědnost leží na ministerstvu průmyslu a obchodu a na ministerstvu zahraničních věcí – na nich záleží, abychom při obraně svobody slova nezůstali jen u prázdných slov.

Peter Tkáč

Vyšlo původně na Deníku Referendum 6. 3. 2015